„Pořád slyšíme teenagery, jak si stěžují: Co můžeme dělat? Kam můžeme jít? Odpověď je jasná: Běžte domů! Umývat okna, natírat ploty, hrabat listí, prohazovat cestičky, sekat trávník, umývat auto, drhnout podlahy, pomáhat duchovnímu, rabínovi nebo knězi, Červenému kříži nebo Armádě spásy. Vaši rodiče vám nezaručují zábavu. Svět vám nezaručuje živobytí… Nebesa – dospějte už a běžte domů!“ Polovina šedesátých let je ve Velké Británii ve znamení morální paniky a dopis Teenageři, běžte domů otištěný v roce 1964 v deníku Daily Herald ukazuje rozhořčení starší generace, která s hrůzou zjišťuje, že náctiletí odmítají kráčet po jimi nalinkovaných cestičkách. Beatlemánie je v plném proudu a noviny referují o výtržnostech mladistvých subkultur, jako jsou mods či rockers. Mládež vládne ulicím a spořádaným občanům z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě. A ve svém rozhořčení vlastně správně odhalují, že počátek vší rebelie je v pocitu nudy. Dodnes se ozývá z předvolebních témat politiků volajících po podpoře volnočasových aktivit teenagerů, které je potřeba zabavit, aby je snad nenapadlo dělat něco nepředvídaného. Starozákonní přísloví to ostatně říká jasně: „Prázdné ruce, ďáblova dílna.“
Teenager se vlastně zrodil až v časech poválečného ekonomického boomu. Vůbec poprvé v historii měli náctiletí dostatek volného času a financí, aby si mohli začít budovat vlastní kulturu zcela nezávislou na světu rodičů. Generační roztržka byla nevyhnutelná. Ke stylu jazzových hipsterů či stylově oháknutých mods v padesátých letech patřilo ostentativní pohrdání hodnotami poválečných časů, jako jsou píle a pracovitost, a jako svoje poznávací znamení používali okázalou nudu cizelovanou v životní nihilismus. Praotcové subkultur z padesátých let byli samozřejmě dandyové ze začátku devatenáctého století se svým důrazem na „aristokratickou nadřazenost svého ducha“ (jak o nich napsal v roce 1836 Charles Baudelaire), k níž patřilo i hrdé nicnedělání. Teprve v druhé polovině šedesátých let dvacátého století se ale z mládežnických subkultur mohla stát plnohodnotná kulturní formace. Jejím pojítkem byl rock a v jeho případě už dávno šlo o víc než jen o hudbu. Z generační rebelie se stal styl života. Znudění teenageři s kapesným zrodili v padesátých a šedesátých letech zábavní průmysl tak, jak funguje vlastně dodnes. A dodnes jsou nejlépe manipulovatelnou a zároveň nejhůře odhadnutelnou konzumentskou skupinou, která navíc vyžaduje pořád něco nového, co ale zároveň zase tak nové není. Proniknout do jejich tužeb a vyznat se v nich není záležitostí logiky, ale spíše emocí.
JAK VYHNAT MĚŠŤÁCTVÍ
„Hon za štěstím je taková nuda,“ zpívali The Rolling Stones v polovině šedesátých let v hitu Mother‘s Little Helper. Jeho hrdinkou je žena v domácnosti, která monotónnosti svého života čelí vysokými dávkami běžně předepisovaných uklidňovacích léků, jako jsou Nembutal či Valium. „Spěchej do útěchy maminčina pomocníčka,“ zpívá Mick Jagger s cynickým úšklebkem. Pocit znudění z moderního způsobu života jako kdyby byl v šedesátých letech na Západě jednoduše všudypřítomný.
Zdaleka nejradikálnější vyjádření znechucení z nesplněných příslibů poválečného vývoje je slyšet z textů Situacionistické internacionály, umělecko-politické skupiny zformované v roce 1957 v Itálii. Všudypřítomná nuda konzumní společnosti je pro ni východiskem komplexní filosofie. „Kdo chce svět, ve kterém je jistota, že neumřeme strádáním, nahrazena rizikem, že umřeme nudou,“ ptá se ve své Revoluci každodennosti (1967) belgický spisovatel Raoul Vaneigem a shrnuje touhu situacionistů po vytvoření podmínek pro nové, autentičtější způsoby života.
Situacionisté navazují na avantgardní umělecké směry, jako je dadaismus či surrealismus s jejich touhou vyhnat z umění zatuchlého ducha maloměšťáctví. V počátcích myslitelé napojení na SI velmi vážně studovali třeba urbanismus a architekturu, přesněji způsoby, jakými je formován moderní život. Jednou z metod, jež má člověka vysvobodit z automatismu a utilitárního života ve městě moderní doby, bylo tzv. dérive – bezcílné bloudění městem a vytváření nezvyklých a nepředvídatelných situací. Tato činnost vlastně kopíruje poflakování znuděných teenagerů hledajících rozptýlení.
„Nuda byla pro situacionisty moderní fenomén, moderní forma ovládání… Modernita, omezená práce a relativní nadbytek, městské plánování a sociální stát produkovaly ne štěstí, ale depresi a nudu,“ píše Greil Marcus v knize Lipstic Traces. Nudu je potřeba překonat, ale zároveň je potřeba vyhnout se falešnému vzrušení, které nám servíruje spektákl konzumní společnosti. Ten nás totiž uvrhuje do ještě temnějších hlubin neautentické existence.
„Když si lidi všimnou, že se nudí, přestanou se nudit,“ zněl jeden z revolučních sloganů, kterými Situacionistická internacionála zaplavila v květnu 1968 pařížské ulice a vysokoškolské budovy okupované studenty. Po potlačení nepokojů se hnutí na konci šedesátých let rozhádalo a následně rozpadlo, jejich myšlenky ale nenápadně prosákly do popkultury a čas od času se zjevují jako páteř podvratných taktik, kterými umělci či filosofové narušují status quo kapitalismu. Jedním z inspirovaných byl i Malcolm McLaren, „stvořitel“ kapely Sex Pistols, předních představitelů britského punku. Pro hudební směr kulminující v letech 1976 a 1977 byla nuda velké téma, jak dokazují hity jako Bored teenagers od The Adverts nebo A Boring Life od The Slits. Punk do jisté míry kopíroval nástup rock‘n‘rollu v padesátých letech včetně podněcování morální paniky v médiích. Důraz na nihilismus (heslo No Future) byl u nich ale podstatně silnější.
NAJDU SI NOVOU ZÁBAVU
Punk přichází v době, kdy se z rocku – vůdčího hlasu kontrakultury předchozí dekády – stala pevná součást zábavního průmyslu, spektáklu, před nímž varovali situacionisté. Greil Marcus píše o době, v níž vycházela celá řada desek s variantami slova Survive (Přežívat) v názvu, což podle něj skvěle vystihuje dobu, v níž se po idealistických šedesátkách dostal k moci bezbřehý oportunismus a materialismus.
Právě takové přežívání ale punkýši chtěli za každou cenu odmítnout. Punk – alespoň tak, jak si ho představoval Malcolm McLaren – měl znovu narušit společenský systém a zažehnout ducha revolučních změn. S vymezením nepřátel to ale měli trochu složitější, nakonec i Sex Pistols vydali svoje desky na velké značce EMI, a stali se tak vlastně součástí světa, proti němuž bojovali. Jejich následovníci ale vzali myšlenku umělecké autonomie mnohem vážněji a začali budovat nezávislou infrastrukturu, přes niž se mohla hudba šířit mezi spiklenci.
EPčko Spiral Scratch manchesterské kapely Buzzcocks z ledna 1977 bylo první deskou punkového hnutí vydanou vlastním nákladem a stalo se důležitým inspirátorem vlny DIY (udělej si sám). Stěžejní písní EPčka je skladba Boredom s texty jako „Žiju v tomhle filmu, ale nijak mě to nedojímá“ nebo „Vidíš, že za mnou nic není, jsem minulost a moje budoucnost už není to, co byla“. Po vydání desky zpěvák Howard Devoto opustil kapelu se slovy: „Velice rychle se začnu nudit a nuda může fungovat jako katalyzátor pro to, abych si našel nějakou novou zábavu.“
Devotova slova pěkně shrnují funkci nudy jako obranného mechanismu, který ale zároveň otevírá možnost pro vystoupení ze stereotypu, nadhled a schopnost udělat něco, co nezapadá do zaběhnutých postupů. Stejně jako volný čas zrodil rock‘n‘roll nebo punk, stál v polovině sedmdesátých let na počátku hip hopu, když náctiletý Kool Herc uspořádal na sídlišti v Bronxu první večírek. A stejný impuls zažehnání nudy zrodil na konci osmdesátých let i rave kulturu.
Jak si ale tento podněcovač kreativity stojí v naší době, kdy se zdá, že náctiletí díky svým dotykovým mobilům s internetovým připojením podobné pocity už nezažívají? „Produkce nového je spojená s odstupem – například od už existujících společenských forem – nicméně současná dominantní forma společensky zasíťovaného kyberprostoru – se svými nekonečnými možnostmi, mikro-kontakty a zástupy odkazů na YouTube – učinila tento odstup velmi obtížným,“ připomíná britský kulturní teoretik Mark Fisher v knize Ghosts of My Life. „Zatímco svět se zrychlil, kultura se zpomalila,“ dodává a varuje, že to může mít dalekosáhlé následky, které už jsou vlastně vidět nyní. Dnešní náctiletí nemají čas se nudit, a tudíž nemůžou ani pocítit potřebu vyplnit prázdný čas něčím, co tady ještě nebylo. Listování nikdy nekončícího facebookového či twitterového obsahu zahání nudu a s ní ale i možnost uvidět náš svět jinak než jen skrze vyplněný čas. Ke kreativitě se jednoduše potřebujeme nudit.
